Saaremaa – ostrov starého Estonska

Skoro bych zapomněl, jak hezky vypadá podzim u nás doma, kdybych se nezajel podívat na tři dny na Saaremu, největší estonský ostrov. Dá se něj dostat jenom trajektem a je snad ještě placatější než zbytek Estonska. Pěšky by se překonával těžko, jeho rozloha je 2700 čtverečních kilometrů a žije zde 33 tisíc ostrovanů, takže to není žádný trpaslík. Však také Saaremaa znamená ve staré estonštině ostrovní země.

Největším lákadlem k návštěvě ostrova je bezpochyby krásná severská příroda a tradiční architektura venkovských usedlostí. Po stranách úzkých silniček tu a tam probleskuje moře, mezi loukami se objevují malá mělká jezírka a všude se pasou černé nebo strakaté krávy. Z jejich mléka se vyrábí sýr, který je oblíbený v celém Estonsku a má punc biokvality.

Lidé zde žijí na můj vkus celkem osaměle – jednotlivé usedlosti jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů a mezi nimi jsou listnaté lesy a pastviny se zmíněnými krávami. Domy jsou většinou nízké a buďto dřevěné, nebo kamenné. Oblíbeným doplňkem bývá sauna, většinou venkovní, ale leckdy i vestavěná jako další pokoj vedle koupelny. Takový luxus jsme neměli ani v Praze na Výtoni :)

Největším a zároveň hlavním městem ostrova je Kuressaare, starobylé městečko, které se v letních měsících díky své poloze u moře mění v lázeňské letovisko. Nachází se zde také biskupský hrad ze 14. století, který jako by z oka vypadl svým skotským kolegům. V interiéru sice mnoho zajímavého nenabídne, zato procházka kolem hradeb s výhledem na moře stojí rozhodně za to.

Další zajímavostí ostrova je kráter po meteoritu, který sem dopadl před 2500 tisíci lety. Dnes se tu nalézá vesnička Kaali a místo se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Kráter má v průměru kolem 100 metrů a na jeho dně je jezírko. Kraje kráteru vystupují do pětimetrové výšky nad okolní terén a všude kolem jsou vysoké stromy, takže kdyby nebyly u silnice poutače, mohl by člověk místo snadno minout. Každopádně je zde cítit zvláštní atmosféra a je to tu i docela romantické. Takže doporučuju :)

Díky relativní nedotčenosti tradičního způsobu života zejména během sovětské okupace se zde dochovaly kromě tradičních stavení a farem také větrné mlýny. Už je jich sice jenom pár, ale jsou impozantní a kdyby bylo tepleji, myslel bych, si, že jsem snad v Holandsku. Navíc u nich prodávají domácí pivo, které je opravdu dobré, skoro jako plzeňské.

Poslední rada na závěr: I když jedete navštívit Saaremu mimo hlavní sezónu, je dobré počítat s možnými kolonami u trajektu. Funguje tady systém rezervací na určitou hodinu, což je dobré, když rezervaci máte, ale zároveň tragické, jestliže nemáte. Jestli nechcete strávit noc v přístavní restauraci jako já (byť jsme si to užili), rezervujte včas!

Napříč Pobaltím

Pobaltské státy nejenže nejsou stejné, ale jsou až podivuhodně rozdílné. Společnou mají jen geografickou blízkost, nedávnou historii v náruči ruského medvěda a s tím související národnostní rozmanitost. Mají však každý jiné zvyky a tradice, jinou měnu, víru, preferují jiná jídla a dokonce mluví každý úplně jinou řečí. Ještě před rokem jsem si vystačil s obecným pojmem Pobaltské státy, minulý víkend jsme ale s další dvacítkou Erasmáků vyrazili podívat na estonské sousedy zblízka.

Rozhodli jsme se během tří dnů navštívit Vilnius, hlavní město Litvy, a poté lotyšskou metropoli Rigu. Nejlepším dopravním prostředkem se ukázal autobus. Jak jinak také přepravit takovou bandu lidí, že! Navíc jede poměrně přímočaře, protože díky tomu, že je Pobaltí placaté, nemusí se trmácet někde do kopců či je dokonce objíždět. Škoda jen, že když má člověk před sebou širokou tříkilometrovou rovinku, tak to nemůže pořádně rozjet – udrncal by se asi k smrti. Nevím, jestli je to vina špatného podkladu nebo laxnosti místních silničářů, ale na rychlostních silnicích se tlumiče nadřou. Aspoň, že jsou dálnice zadarmo.

Vilnius

Do litevského Vilniusu jsme přijeli v pátek po poledni. Jako správný český turista jsem se vybavil dostatkem svačin, který mi vydržel skoro až do večeře:) První, čeho jsem si po příjezdu všiml, byly české autobusy a trolejbusy. Ne, že by jich Tallinnu taky pár nebylo, ale tady prostě jezdili všude. Další věcí pak byla mírně kopcovitá krajina. Je to tak, díky vnitrozemní poloze města jsem asi po měsíci zase chodil do kopce a z kopce. Možná proto na mě Vilnius zapůsobil tak příjemně.



Důležitým rysem Litvy je katolicismus (na rozdíl od Estonska, které je protestantské až ateistické, přičemž ruská enkláva se hlásí k pravoslavnému křesťanství). Historickým památkám ve městě proto dominují kostely, kterých je tu opravdu požehnaně. Krásný výhled na ně se pak nabízí z věže hradu, který se tyčí nad městem. Starý Vilnius (na rozdíl od moderních čtvrtí s pulzující ekonomikou) má charakter lázeňského města s historickým jádrem a téměř 500 let starou univerzitou. Zdá se, že život tu plyne klidně a pomalu, jedinou výjimku tvoří provoz na silnicích, kde řidiči rozhodně nešetří klaksony ani plyn. Proto i na přechodu platí: doleva, doprava, doleva a pak to risknout:)



Riga

Na sever do Rigy jsme se vydali druhý den odpoledne. Navzdory již zmiňovanému stavu silnic většina lidí cestou tvrdě spala. Večerní objevování litevských hospůdek člověka zmůže a navíc jsme museli v pozdních nočních hodinách řešit nezvané okupanty v našich postelích. Personál hostelu jaksi nepochopil rovnici ubytovaní ≤ počet postelí. Nicméně jsme to nakonec s pomocí ruštiny a angličtiny vyřídili a každý si pro sebe vybojoval dostatek prostoru.

Riga je největší ze tří pobaltských metropolí. V současnosti v ní žije více než 700 tisíc obyvatel, tedy o 200 tisíc více než ve Vilniusu. Bývala už i větší, po vyhlášení samostatnosti na Sovětském svazu v roce 1991 odešlo ze země asi 200 tisíc Rusů. I tak jich tu ale zůstává velké množství. Není divu, Riga je evropské velkoměsto s nádhernými památkami zapsanými v seznamu UNESCO, velkým historickým centrem (mírně podobným Praze) a zároveň obchodním a komunikačním uzlem Pobaltí.


Kromě prohlídky města jsme během víkendových dnů navštívili také velké trhy - nejzajímavější jsou ty rybí, kde jsou všechny možné druhy mořských potvor, uzené i právě ulovené, metroví lososi a kilogramy kaviárů. Hned bych to vše vyzkoušel a ochutnal. Dokonce k tomu vybízí i cenovky, které jen zřídka překročí dvoucifernou hranici. Bohužel je to ale mýlka, protože jeden Lat je v přepočtu asi 33 korun, což z něj činí jednu z nejsilnějších měn světa. Takže je tady zatraceně draho:)

Není hostel, jako hostel

Co se nám v Rize opravdu povedlo, bylo ubytování. Vybrali jsme tentokrát designový hostel za sympatických 15 euro za noc a nemohli si to vynachválit. Jednak jsme hráli do noci stolní fotbálek, ale hlavně jsme to měli do centra pár kroků a když jsme se v noci vrátili, měli jsme k dispozici luxusní kuchyňku, takže párty mohla pokračovat:)

Protože na rybím trhu na speciality nedošlo, zašli jsme na nedělní oběd do typické lotyšské restaurace, kdy jsme si každý vybrali jiné jídlo a protože toho bylo opravdu kotel, tak jsme si i část různě povyměňovali. Odpoledne jsme brouzdali po nábřeží Daugavy, široké řeky, která se 10 kilometrů za Rigou vlévá do Baltu a spojuje metropoli se světovými přístavy.

Ještě bych neměl zapomenout zmínit písčité lotyšské pláže. Jsou oblíbenou prázdninovou destinací Rusů i Estonců, neboť nejsou na otevřeném moři a v letních měsících se zde lidé koupou. Do jednoho takového letoviska Jürmali, pátého největšího lotyšského města, které je prakticky zahalené vysokými borovicemi, mě ještě před odjezdem vzal na skok Kristaps, který zde bydlí. Kdybych si odmyslel říjnové teploty, tak je to jak na Bahamách:)