Saaremaa – ostrov starého Estonska

Skoro bych zapomněl, jak hezky vypadá podzim u nás doma, kdybych se nezajel podívat na tři dny na Saaremu, největší estonský ostrov. Dá se něj dostat jenom trajektem a je snad ještě placatější než zbytek Estonska. Pěšky by se překonával těžko, jeho rozloha je 2700 čtverečních kilometrů a žije zde 33 tisíc ostrovanů, takže to není žádný trpaslík. Však také Saaremaa znamená ve staré estonštině ostrovní země.

Největším lákadlem k návštěvě ostrova je bezpochyby krásná severská příroda a tradiční architektura venkovských usedlostí. Po stranách úzkých silniček tu a tam probleskuje moře, mezi loukami se objevují malá mělká jezírka a všude se pasou černé nebo strakaté krávy. Z jejich mléka se vyrábí sýr, který je oblíbený v celém Estonsku a má punc biokvality.

Lidé zde žijí na můj vkus celkem osaměle – jednotlivé usedlosti jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů a mezi nimi jsou listnaté lesy a pastviny se zmíněnými krávami. Domy jsou většinou nízké a buďto dřevěné, nebo kamenné. Oblíbeným doplňkem bývá sauna, většinou venkovní, ale leckdy i vestavěná jako další pokoj vedle koupelny. Takový luxus jsme neměli ani v Praze na Výtoni :)

Největším a zároveň hlavním městem ostrova je Kuressaare, starobylé městečko, které se v letních měsících díky své poloze u moře mění v lázeňské letovisko. Nachází se zde také biskupský hrad ze 14. století, který jako by z oka vypadl svým skotským kolegům. V interiéru sice mnoho zajímavého nenabídne, zato procházka kolem hradeb s výhledem na moře stojí rozhodně za to.

Další zajímavostí ostrova je kráter po meteoritu, který sem dopadl před 2500 tisíci lety. Dnes se tu nalézá vesnička Kaali a místo se stalo vyhledávaným turistickým cílem. Kráter má v průměru kolem 100 metrů a na jeho dně je jezírko. Kraje kráteru vystupují do pětimetrové výšky nad okolní terén a všude kolem jsou vysoké stromy, takže kdyby nebyly u silnice poutače, mohl by člověk místo snadno minout. Každopádně je zde cítit zvláštní atmosféra a je to tu i docela romantické. Takže doporučuju :)

Díky relativní nedotčenosti tradičního způsobu života zejména během sovětské okupace se zde dochovaly kromě tradičních stavení a farem také větrné mlýny. Už je jich sice jenom pár, ale jsou impozantní a kdyby bylo tepleji, myslel bych, si, že jsem snad v Holandsku. Navíc u nich prodávají domácí pivo, které je opravdu dobré, skoro jako plzeňské.

Poslední rada na závěr: I když jedete navštívit Saaremu mimo hlavní sezónu, je dobré počítat s možnými kolonami u trajektu. Funguje tady systém rezervací na určitou hodinu, což je dobré, když rezervaci máte, ale zároveň tragické, jestliže nemáte. Jestli nechcete strávit noc v přístavní restauraci jako já (byť jsme si to užili), rezervujte včas!

Napříč Pobaltím

Pobaltské státy nejenže nejsou stejné, ale jsou až podivuhodně rozdílné. Společnou mají jen geografickou blízkost, nedávnou historii v náruči ruského medvěda a s tím související národnostní rozmanitost. Mají však každý jiné zvyky a tradice, jinou měnu, víru, preferují jiná jídla a dokonce mluví každý úplně jinou řečí. Ještě před rokem jsem si vystačil s obecným pojmem Pobaltské státy, minulý víkend jsme ale s další dvacítkou Erasmáků vyrazili podívat na estonské sousedy zblízka.

Rozhodli jsme se během tří dnů navštívit Vilnius, hlavní město Litvy, a poté lotyšskou metropoli Rigu. Nejlepším dopravním prostředkem se ukázal autobus. Jak jinak také přepravit takovou bandu lidí, že! Navíc jede poměrně přímočaře, protože díky tomu, že je Pobaltí placaté, nemusí se trmácet někde do kopců či je dokonce objíždět. Škoda jen, že když má člověk před sebou širokou tříkilometrovou rovinku, tak to nemůže pořádně rozjet – udrncal by se asi k smrti. Nevím, jestli je to vina špatného podkladu nebo laxnosti místních silničářů, ale na rychlostních silnicích se tlumiče nadřou. Aspoň, že jsou dálnice zadarmo.

Vilnius

Do litevského Vilniusu jsme přijeli v pátek po poledni. Jako správný český turista jsem se vybavil dostatkem svačin, který mi vydržel skoro až do večeře:) První, čeho jsem si po příjezdu všiml, byly české autobusy a trolejbusy. Ne, že by jich Tallinnu taky pár nebylo, ale tady prostě jezdili všude. Další věcí pak byla mírně kopcovitá krajina. Je to tak, díky vnitrozemní poloze města jsem asi po měsíci zase chodil do kopce a z kopce. Možná proto na mě Vilnius zapůsobil tak příjemně.



Důležitým rysem Litvy je katolicismus (na rozdíl od Estonska, které je protestantské až ateistické, přičemž ruská enkláva se hlásí k pravoslavnému křesťanství). Historickým památkám ve městě proto dominují kostely, kterých je tu opravdu požehnaně. Krásný výhled na ně se pak nabízí z věže hradu, který se tyčí nad městem. Starý Vilnius (na rozdíl od moderních čtvrtí s pulzující ekonomikou) má charakter lázeňského města s historickým jádrem a téměř 500 let starou univerzitou. Zdá se, že život tu plyne klidně a pomalu, jedinou výjimku tvoří provoz na silnicích, kde řidiči rozhodně nešetří klaksony ani plyn. Proto i na přechodu platí: doleva, doprava, doleva a pak to risknout:)



Riga

Na sever do Rigy jsme se vydali druhý den odpoledne. Navzdory již zmiňovanému stavu silnic většina lidí cestou tvrdě spala. Večerní objevování litevských hospůdek člověka zmůže a navíc jsme museli v pozdních nočních hodinách řešit nezvané okupanty v našich postelích. Personál hostelu jaksi nepochopil rovnici ubytovaní ≤ počet postelí. Nicméně jsme to nakonec s pomocí ruštiny a angličtiny vyřídili a každý si pro sebe vybojoval dostatek prostoru.

Riga je největší ze tří pobaltských metropolí. V současnosti v ní žije více než 700 tisíc obyvatel, tedy o 200 tisíc více než ve Vilniusu. Bývala už i větší, po vyhlášení samostatnosti na Sovětském svazu v roce 1991 odešlo ze země asi 200 tisíc Rusů. I tak jich tu ale zůstává velké množství. Není divu, Riga je evropské velkoměsto s nádhernými památkami zapsanými v seznamu UNESCO, velkým historickým centrem (mírně podobným Praze) a zároveň obchodním a komunikačním uzlem Pobaltí.


Kromě prohlídky města jsme během víkendových dnů navštívili také velké trhy - nejzajímavější jsou ty rybí, kde jsou všechny možné druhy mořských potvor, uzené i právě ulovené, metroví lososi a kilogramy kaviárů. Hned bych to vše vyzkoušel a ochutnal. Dokonce k tomu vybízí i cenovky, které jen zřídka překročí dvoucifernou hranici. Bohužel je to ale mýlka, protože jeden Lat je v přepočtu asi 33 korun, což z něj činí jednu z nejsilnějších měn světa. Takže je tady zatraceně draho:)

Není hostel, jako hostel

Co se nám v Rize opravdu povedlo, bylo ubytování. Vybrali jsme tentokrát designový hostel za sympatických 15 euro za noc a nemohli si to vynachválit. Jednak jsme hráli do noci stolní fotbálek, ale hlavně jsme to měli do centra pár kroků a když jsme se v noci vrátili, měli jsme k dispozici luxusní kuchyňku, takže párty mohla pokračovat:)

Protože na rybím trhu na speciality nedošlo, zašli jsme na nedělní oběd do typické lotyšské restaurace, kdy jsme si každý vybrali jiné jídlo a protože toho bylo opravdu kotel, tak jsme si i část různě povyměňovali. Odpoledne jsme brouzdali po nábřeží Daugavy, široké řeky, která se 10 kilometrů za Rigou vlévá do Baltu a spojuje metropoli se světovými přístavy.

Ještě bych neměl zapomenout zmínit písčité lotyšské pláže. Jsou oblíbenou prázdninovou destinací Rusů i Estonců, neboť nejsou na otevřeném moři a v letních měsících se zde lidé koupou. Do jednoho takového letoviska Jürmali, pátého největšího lotyšského města, které je prakticky zahalené vysokými borovicemi, mě ještě před odjezdem vzal na skok Kristaps, který zde bydlí. Kdybych si odmyslel říjnové teploty, tak je to jak na Bahamách:)

Mám Turka

Seznamte se, jmenuje se Mustafa Cem Merdanoğlu a říkám mu Džem. Jednoho krásného rána se prostě objevil ve dveřích mého, vlastně našeho pokoje.



Nutno podotknout, že to bylo velmi krušné ráno: Před osmou hodinou se do pokoje vřítil elektrikář, který se mi estonsko-rusky snažil vysvětlit, že mi jde opravit zásuvky a vyměnit žárovku. Normálně bych samozřejmě pochopil, o co jde, ale vzhledem k tomu, že mě vzbudil uprostřed hlubokého snění, dalo mi to pořádně zabrat. Nicméně jsem odsunul všechny věci ze stolu a z židlí na dosud prázdnou postel, vlezl si s notebookem do své postele a v lehkém polospánku řemeslníka pozoroval.

Závada asi nebyla zcela banální, neboť mužik se s ní potýkal takřka hodinu. „Nevadí,“ říkal jsem si, na dnešní test z ruštiny se připravím, jak odejde, času dost. Nicméně pak přišel Džem a nebylo z toho nic. Uvítal jsem ho v pyžamu a ujistil ho, že ta více zaneřáděná postel je jeho. Jako vstřícné gesto jsem však svoje věci přesunul během pár minut zpět na stůl a židli.

A co bylo dál? Převlékl jsem se z pyžama a uědomil si, že jsem právě prožil kulturní šok. Rozhodně jsem si nikdy nemyslel, že budu trávit většinu svého evropského výměnného pobytu s poloasiatem v pokoji.

Teď už jsem ale o dva dny moudřejší, otřepaný z kulturního šoku a celkem si rozumíme. Vím, že studuje cosi jako scenáristiku, společně jsme zašli na turecký kebab a na pokoji vytřeli a zametli (nedá mi to a musím na něj prásknout, že se mu podařilo vylít kýbl:-). Zatím to vypadá na celkem pohodového týpka, který se sice dost často diví normálním věcem, ale jinak nezpůsobuje větší problémy, než je nezbytně nutné (díky Tomáši za tuto frázi, hodí se často:-). Zatím toho o něm víc nevím, takže je to asi protentokrát vše. Jak ale bude prolustrovaný, podám okamžitě hlášení.

PS: Ruštinu jsem nějak napsal, test byl na 1,5 hodiny a ještě teď mě z psaní těch klikiháků bolí pravačka. Zítra si jdu pro výsledek, tak držte palce!

Redbullové létající šílenství

Doma jsem to sice nezažil, ale tady jsem měl štěstí. Do studených vod Severního moře se o víkendu statečně vrhaly posádky letadel, plavidel a vůbec konstrukcí všeho druhu – konal cirkus odvážných dobrovolníků Red Bull Airshow. Tato ztřeštěná soutěž se koná již od roku 1991 a od té doby se rozšířila do 70 měst po celém světě. Nyní nově zavítala do estonské metropole a díky novinářské akreditaci jsem se na ni mohl podívat pěkně zblízka.



Do Tallinnského přístavu to je z kolejí co by kamenem dohodil, takže jsem byl po druhé hodině na místě. Na velkou runway, která se táhla z mola nad moře, se právě chystali první závodníci. Někteří v jednoduchém úboru a létajícím strojem vlastní výroby, jiní v nápaditých kostýmech, s bojovným tancem a pokřikem a letounem, jehož stavbou musela skupina strávit bezpochyby několik dní.

A co že bylo cílem všech těchto dobrodruhů? Kromě toho, aby pobavili sebe navzájem i několik tisíc diváků, snažili se zaujmout porotu, která rozdávala body od 1 do 5, a to v několika kategoriích.Hodnotil se vzhled letounu, jeho provedení i nápaditost, vtip, úvodní představení (ony tanečky) a samozřejmě i následný let vstříc nepříliš teplé vodí hladině. Nutno podotknout, že některé posádky překonaly i 20metrové vzdálenosti. Nejlépe si asi vedla posádka vikingské lodi, z jejíž paluby posléze odstartoval statečný válečník s rogalem.

Kromě létajících krav, batmobilu, megahouby, 6metrové kytary s těžkými rockery a spousty dalších mě zaujala obří bota Baťa. Hned mě napadlo, jestli to není pocta nedováno zemřelému továrníkovi. Po jejím letu jsem si vak říkal, že snad raději ne – ze značkového škrpálu toho po pádu z pětimetrové výšky mnoho nezbylo. Podobný osud nicméně potkal i drtivou většinu dalších posádek. Jejich létající/nelétající výtvory si po pěti minutách slávy vzaly do parády tažné čluny a bagr je překládal rovnou do kontejneru.

Posádky to nicméně braly s humorem, jde přece jen o zábavu. Na břehu je čekala kromě množství Red Bullů a něčeho ostřejšího pro zahřátí také dvojice kádí plných teplé vody. Však to také bylo po ledové koupeli v 12° vodě zapotřebí. Teď už ale nebudu zdržovat a mrkněte na obrázky:)

Takový je Tallinn

Samozřejmě pro každého jiný, svůj názor na něj ovšem může říct každý. Odlišný bude pohled zarputilého intelektuála, místního žebráka, Talliňana… já snad mohu nabídnout zkušenosti náhodného kolemjdoucího. Během několika dní jsem sice nestihl sebrat veškerou moudrost, ale něco mi rozhodně utkvělo v paměti a rád bych se o to s vámi podělil. Takže: Jaký Tallinn vlastně je?

Melting Pot

„V každém přístavu světa najdeš aspoň jednoho Estonce,“ prohlásil prý jednou Ernest Hemingway, a já kdybych ho někdy potkal, tak ho upozorním, že stejně tak i v Estonsku by mohl nalézt z každého kousku světa někoho. Potvrdit to můžu hned nadvakrát: Zírám, kolik lidí si vybralo jako cíl svého studijního pobytu právě Estonsko. Proč Patric neodhodí svetr a šálu a neužije si léto na jihu domovské Francie a raději tady tři roky dělá tanečního učitele? Zatím to zcela jistě nevím a možná bych to do Vánoc neměl stihnout, protože ten, kdo na to přijde, už možná nikdy neodjede:)

Nejsou to ale jen lidi na Erasmu, kteří se rozhodli tady žít nebo se sem jen na chvíli podívat. Už při zběžném nakouknutí do nitra estonské metropole člověk nestačí zírat. Přímo v centru města se mísí různé národnosti, zdejší i exotické jazyky, historické a moderní budovy. Příčin je povícero – na populační mix má určitě vliv pozice Tallinnu jako dopravního uzlu. Do přístavu přijíždí obrovské trajekty z celého severu a přímořské západní Evropy. Se zbytkem světa má estonská metropole spojení díky letišti, kterým proudí ze zbytku světa turisté i byznysmeni. Počet obou skupin roste, turisty láká zejména historická část města a samozřejmě další půvabná místa v Estonsku. O těch ale jindy, na řadě je byznys.

In the Sky (scraper)

Mezi oblaka lákají byznysmeny vysoké mrakodrapy v centru Tallinnu. Ekonomika sice v posledních měsících na jednu nohu kulhá (a na druhou pokulhává), ale přesto je Estonsko příkladem dravého a úspěšného příklonu ke kapitalismu. Architektura města se neustále mění, přibývají nové hypermoderní budovy, které se často až neřestně snaží dostat mezi starou zástavbu. Jakoby se Tallinn bytostně snažil co nejdříve oprostit se od socialistické šedi i minulosti a dere se chvatně kupředu. Tahle překotnost má za následek i to, že mezi dvěma mrakodrapy se krčí stovky let starý kostelík, stejně jako opodál vyrůstá mezi zdmi dřívějšího kláštera nové obchodní centrum.

Nejsou to ale jen hypermarkety a byznyscentra, co mě zaujalo, natož co bych místním nějak záviděl. Nejvychytanější je totiž obyčejné bydlení. Regenerace panelákových sídlišť, kterých je v Tallinnu jak v Praze na Černém mostě, zatím moc nepokročila. A kdoví, jak moc se do ní město pustí. Tady se totiž raději staví nové na staré. Moderní bytová zástavba se nese v severském stylu a nevtíravě zapadá do svého okolí. Směrem k centru se pak objevují luxusnější stavby, jejichž ceny už půjdou do desítek milionů i místní měně. Zájemců je ale bezpochyby dost. Ve všech těch stavbách a centrech a přístavech samozřejmě žijí a pracují lidé. Bez nich by bylo každé město jako schránka bez duše.

Estonci jsou přátelští…

…chtělo by se říci hned na začátku. Musím ale nejdříve podoknout, že kromě množství cizinců je tady asi čtvrtina Rusů, které člověk rozezná až když si s nimi chce popovídat. Jednak často nerozumí anglicky a i když rozumí, zas tak hovorní nejsou. Estonci také nejdřív nejsou úplní řečníci, ale jak jednou promluví, je těžké je zastavit:) Rozhodně jsou velmi přátelští, otevření, rádi cestují a mají chuť do práce a do života. Vždyť země je na vzestupu a celý svět čeká na ně! Většina jich umí anglicky, jsou progresivní v nových technologiích, mají šest mobilních operátorů a milují internet. Co má člověk říci na to, když ho postarší dáma odkáže s odpovědí na internet? „Ehm, no samozřejmě!“ :) Celá země je prosíťovaná, při troše štěstí narazíte v každé veřejné instituci či na veřejném prostranství na bezdrátový internet zdarma, restaurace, hotely nepočítaje.

Prakticky se kvalitní digitální infrastruktura projeví třeba i v nakupování. Většina lidí u pokladny neplatí cash, ale zásadně by card. Ke svému překvapení jsem zjistil, že to nikoho nezdržuje. Než jsem totiž potvrdil PIN, neuběhla k potvrzení platby snad ani vteřina. Je to jako když zmáčknete knoflík u výtahu. Takže jediné zdržení jsem způsoboval frontě za mnou tím, že jsem se pořád ptal, jestli mohu vložit kartu, vytáhnout a zda je třeba někde navíc můj podpis. Nebyl. Asi na tyhle věci tady není moc času. Co bylo, bylo, jedeme dál.

Proč blog...

„A jaké to tam bylo?“ bývá první otázka na člověka, který se po delší době odněkud vrátí. Ne, že bych si nechtěl s každým popovídat a co nejvěrněji a osobně mu povědět, jak to vlastně v Estonsku chodí, ale o své paměti mám značné pochybnosti. Nerad bych spoustu zajímavostí vynechal, a proto jsem se rozhodl vzít na sebe bič pravidelnosti a založit si tenhle blog. Tak to jen abyste věděli, proč se vlastně do toho pouštím. Těším se na vaše názory, připomínky komentáře i zvědavé otázky. Budu se je snažit zohlednit a pokud možno i zodpovědět.

Letem světem na sever

Když už si dává člověk velkou rezervu, aby stihl důležitou věc i v případě nečekaných komplikací, tak žádná z nich zpravidla nenastane. To byl naštěstí i případ příjezdu na ruzyňské letiště, kam jsme s Verčou dorazili z Třebíče nad očekávání brzo, a po minutovém odbavení zbývaly do odletu bezmála dvě hodiny, které zaplnilo posezení v nadmíru příjemném, byť vysokohorsky drahém Coffe Heaven. Říkám dvě hodiny, protože tehdy jsem ještě netušil, že kvůli hustému provozu na středoevropském nebi budu muset ještě téměř další hodinu strávit v zaparkovaném letadlo. Během této doby jsem se neubránil a několikrát očima kontroloval kruhovitý motor po křídlem – několikrát se mi totiž do mysli vkradlo varování nejmenované kolegyně Madly z práce, že rozhodně nemám lézt do žádného letadla, které by mělo hodinové zpoždění. Dělá totiž zahraniční rubriku, takže není divu, že jí ta nedávná madridská havárie vrtá hlavou.

Žádnou závadu jsem nicméně nenašel a až do přistání v Tallinnu se na letadle neporouchalo nic, co by se posádce nepodařilo před cestujícími zatajit. Cestu mi zpříjemnila kuřecí taštička z pražského lahůdkářství a čokoládová tyčinka maďarského původu. Letušky mě celou cestu oslovovaly anglicky – až po chvíli jsem si všiml, že za to může výtisk Herald Tribune, kterým jsem si krátil let. Adaptační rychlokurz na cizí jazyk jsem měl díky tomu za sebou.

Zelená, modrá a hnědá

Takové barvy byly prakticky všude, kam jen moje oko během přistávacího manévru dohlédlo. Estonsko je díky dostatečné (až přemrštěné a neutuchající) vlhkosti jako stvořené pro zelené pastviny a rozsáhlé lesy. Vesnice zde nejsou ani zdaleka tak blízko u sebe jako v Česku. Když by měl člověk opravdu smůlu, dalo by se tu i zabloudit a nenarazit několik hodin na větší vesničku. Ostatně celé Estonsko má stejně obyvatel jako Praha a z toho třetina z nich žije přímo v Tallinnu.

Z dumání o místní krajině mě vyvedlo přistání a následné zastavení před letištní halou. Ta se od běžných „evropských“ lišila dosti zásadně – není postavena ve stylu kancelářských budov ze skla a oceli, ale z velké části ze dřeva a neskrývaného betonu. Podlahy nejsou z lesklých kachliček, ale z parket a celý interiér trochu připomíná obchody IKEA. A co je nejpodstatnější, je tam nábytek, klid a voní.

Důležitější než architektura haly se však pro mě posléze stala doprava ke kolejím. Z mapy jsem věděl pouze přibližný směr, nicméně oba dva autobusy, které z letiště odjížděly, končily v centru, takže nebylo co řešit. Za lístek si řidič řekl o dvacet estonských korun (násobte krát 1,5), ale žádný lístek mi nedal. Místo toho se mi snažil naznačit, že nic víc nerozumí a ukázal na sedačku, ať si sednu. Kolega ve frontě za mnou u něj nechal tři eura a dopadl podobně, takže mi bylo jasné – ten chlápek je prostě profík. Revizor nikde nebyl, takže jsem úspěšně dorazil do centra a tam už jsem se nalepil na dvojici studentů, kteří mě bezpečně směrovali k univerzitě.

Tähelepanu! Palun esitage dokument ...

Jelikož nebydlím na koleji poprvé, odvodil jsem to i se znalostí posledního slova. Při příchodu předkládejte kolejenku bez vyzvání. Žena za pultem se ke mně ihned nahrnula a pomocí ruštiny, angličtiny a rukou mi vysvětlila, že když ztratím klíč, který mi za chvilku dá, musím zaplatit 200 EEK. Když jsem jí to podepsal, dostal jsem od ní slibovaný klíč, kolejenku, nové povlečení a dokonce doprovod – její kolegyni, která mě dovedla až na pokoj. K mému překvapení byl úplně nově zařízen a nejspíše jsem jeho první obyvatel. Jedna židle měla dokonce nohy zabalené v igelitu. Jak jsem se posléze dozvěděl, kolej pro zahraniční studenty byla prioritně přestavěná a místní studenti se musí spokojit s podstatně nižším standardem. Takže jako v Praze:-)

Než jsem si vybalil věci, bylo už skoro pět odpoledne. A když jsem si posunul na mobilu čas, bylo šest. Stačil jsem si aspoň zakoupit anglicko-estonský slovník a vybrat z bankomatu na nájem. Peníze vyjely, takže mBank nejspíše opravdu funguje. Když jsem se vrátil na kolej, většina lidí už byla na pokojích, a tak jsem se šel seznámit. Směs je to pěkná – spolubydlící na patře jsou prakticky z všech států Evropy. Když k tomu připočtu dvě holky z Turecka, dvě Japonky a dva černoušky, je to snad krom indiánů kompletní genetická banka. Evropská komise by z toho měla jistě radost, jak jsou studenti na erasmu „jednotní v rozmanitosti“ :)

Po seznamovacím vínu a několikanásobném zopakování všech jmen jsem byl rád, že jsem padl do postele a okamžitě usnul. Taky jsem měl v nohách za ten den pěkných pár set kilometrů...