Proč blog...

„A jaké to tam bylo?“ bývá první otázka na člověka, který se po delší době odněkud vrátí. Ne, že bych si nechtěl s každým popovídat a co nejvěrněji a osobně mu povědět, jak to vlastně v Estonsku chodí, ale o své paměti mám značné pochybnosti. Nerad bych spoustu zajímavostí vynechal, a proto jsem se rozhodl vzít na sebe bič pravidelnosti a založit si tenhle blog. Tak to jen abyste věděli, proč se vlastně do toho pouštím. Těším se na vaše názory, připomínky komentáře i zvědavé otázky. Budu se je snažit zohlednit a pokud možno i zodpovědět.

Letem světem na sever

Když už si dává člověk velkou rezervu, aby stihl důležitou věc i v případě nečekaných komplikací, tak žádná z nich zpravidla nenastane. To byl naštěstí i případ příjezdu na ruzyňské letiště, kam jsme s Verčou dorazili z Třebíče nad očekávání brzo, a po minutovém odbavení zbývaly do odletu bezmála dvě hodiny, které zaplnilo posezení v nadmíru příjemném, byť vysokohorsky drahém Coffe Heaven. Říkám dvě hodiny, protože tehdy jsem ještě netušil, že kvůli hustému provozu na středoevropském nebi budu muset ještě téměř další hodinu strávit v zaparkovaném letadlo. Během této doby jsem se neubránil a několikrát očima kontroloval kruhovitý motor po křídlem – několikrát se mi totiž do mysli vkradlo varování nejmenované kolegyně Madly z práce, že rozhodně nemám lézt do žádného letadla, které by mělo hodinové zpoždění. Dělá totiž zahraniční rubriku, takže není divu, že jí ta nedávná madridská havárie vrtá hlavou.

Žádnou závadu jsem nicméně nenašel a až do přistání v Tallinnu se na letadle neporouchalo nic, co by se posádce nepodařilo před cestujícími zatajit. Cestu mi zpříjemnila kuřecí taštička z pražského lahůdkářství a čokoládová tyčinka maďarského původu. Letušky mě celou cestu oslovovaly anglicky – až po chvíli jsem si všiml, že za to může výtisk Herald Tribune, kterým jsem si krátil let. Adaptační rychlokurz na cizí jazyk jsem měl díky tomu za sebou.

Zelená, modrá a hnědá

Takové barvy byly prakticky všude, kam jen moje oko během přistávacího manévru dohlédlo. Estonsko je díky dostatečné (až přemrštěné a neutuchající) vlhkosti jako stvořené pro zelené pastviny a rozsáhlé lesy. Vesnice zde nejsou ani zdaleka tak blízko u sebe jako v Česku. Když by měl člověk opravdu smůlu, dalo by se tu i zabloudit a nenarazit několik hodin na větší vesničku. Ostatně celé Estonsko má stejně obyvatel jako Praha a z toho třetina z nich žije přímo v Tallinnu.

Z dumání o místní krajině mě vyvedlo přistání a následné zastavení před letištní halou. Ta se od běžných „evropských“ lišila dosti zásadně – není postavena ve stylu kancelářských budov ze skla a oceli, ale z velké části ze dřeva a neskrývaného betonu. Podlahy nejsou z lesklých kachliček, ale z parket a celý interiér trochu připomíná obchody IKEA. A co je nejpodstatnější, je tam nábytek, klid a voní.

Důležitější než architektura haly se však pro mě posléze stala doprava ke kolejím. Z mapy jsem věděl pouze přibližný směr, nicméně oba dva autobusy, které z letiště odjížděly, končily v centru, takže nebylo co řešit. Za lístek si řidič řekl o dvacet estonských korun (násobte krát 1,5), ale žádný lístek mi nedal. Místo toho se mi snažil naznačit, že nic víc nerozumí a ukázal na sedačku, ať si sednu. Kolega ve frontě za mnou u něj nechal tři eura a dopadl podobně, takže mi bylo jasné – ten chlápek je prostě profík. Revizor nikde nebyl, takže jsem úspěšně dorazil do centra a tam už jsem se nalepil na dvojici studentů, kteří mě bezpečně směrovali k univerzitě.

Tähelepanu! Palun esitage dokument ...

Jelikož nebydlím na koleji poprvé, odvodil jsem to i se znalostí posledního slova. Při příchodu předkládejte kolejenku bez vyzvání. Žena za pultem se ke mně ihned nahrnula a pomocí ruštiny, angličtiny a rukou mi vysvětlila, že když ztratím klíč, který mi za chvilku dá, musím zaplatit 200 EEK. Když jsem jí to podepsal, dostal jsem od ní slibovaný klíč, kolejenku, nové povlečení a dokonce doprovod – její kolegyni, která mě dovedla až na pokoj. K mému překvapení byl úplně nově zařízen a nejspíše jsem jeho první obyvatel. Jedna židle měla dokonce nohy zabalené v igelitu. Jak jsem se posléze dozvěděl, kolej pro zahraniční studenty byla prioritně přestavěná a místní studenti se musí spokojit s podstatně nižším standardem. Takže jako v Praze:-)

Než jsem si vybalil věci, bylo už skoro pět odpoledne. A když jsem si posunul na mobilu čas, bylo šest. Stačil jsem si aspoň zakoupit anglicko-estonský slovník a vybrat z bankomatu na nájem. Peníze vyjely, takže mBank nejspíše opravdu funguje. Když jsem se vrátil na kolej, většina lidí už byla na pokojích, a tak jsem se šel seznámit. Směs je to pěkná – spolubydlící na patře jsou prakticky z všech států Evropy. Když k tomu připočtu dvě holky z Turecka, dvě Japonky a dva černoušky, je to snad krom indiánů kompletní genetická banka. Evropská komise by z toho měla jistě radost, jak jsou studenti na erasmu „jednotní v rozmanitosti“ :)

Po seznamovacím vínu a několikanásobném zopakování všech jmen jsem byl rád, že jsem padl do postele a okamžitě usnul. Taky jsem měl v nohách za ten den pěkných pár set kilometrů...